S cieľom uľahčiť užívateľom používať naše webové stránky využívame cookies. Používaním našich stránok súhlasíte s ukladaním súborov cookie na vašom počítači / zariadení. Nastavenia cookies môžete zmeniť v nastavení vášho prehliadača.

» tretie oko- šišinka
tretie oko

zdroj:www.velkaepocha.sk

Třetí oko aneb šišinka mozková

Pohřbena hluboko ve středu mozku, šišinka mozková má podobnou strukturu jako naše oči. (Foto: Wikimedia)

Po tisíce let je šišinka mozková (=Epifýza) považována za místo spojení lidského těla s hlubšími sférami mysli, za okno k jiným dimenzím. Ačkoli se tento názor postupem času vytratil, vědci začínají zaměřovat své úsilí k porozumění tajemných funkcí „skrytého oka".

V mém mládí jsme si s otcem povídali jak o vědecky uznávaných jevech, tak i o těch paranormálních. Jedním z nejzajímavějších témat, na které si vzpomínám, byly rozpravy o setkáních se smrtí, kdy pacienti při klinické smrti zažili dočasné cestování mimo svá fyzická těla. Můj otec zdůrazňoval, že během jeho studií na lékařské fakultě se naučil, že orgány sloužící lidem k pozorování scén zvenčí jejich těl neexistují mimo rámec fyzických očí.

O dvacet let později, na půdě té samé univerzity, nám profesor odhalil tajemný fakt, který mi otec při naší diskuzi zapomněl zmínit. Mluvil o tajemství chráněném ve velmi malé a skryté síti buněk, která je ale schopna ovládat životně důležité metabolické procesy. Mluvil o skrytém oku.

Třetí oko

Představte si zrakový orgán, který je schopen dívat se mimo náš fyzický svět. Jaképak podivné stvoření takovou schopnost vlastní? Lidská bytost. Šišinka je drobný žlázový poklad uhnízděný ve středu mozku. Je schopen nejenom vnímat externí světlo tak, jako naše dvě oči, ale jeho struktura je v primitivnějším stavu rovněž podobná našemu běžnému oku.

Šišinka mozková vykonává řadu důležitých tělesných funkcí, jako sexuální vývoj člověka, metabolismus a výrobu melatoninu. Vědci ale objevili u šišinky přítomnost vlastností, které se vzpírají jednoduchému vysvětlení. Kvůli unikátní struktuře tohoto orgánu došli vědci k závěru, že měl kdysi funkce, které jsou dnes skryté. Dnešní lékařská věda odhalila, že tato žláza pohřbená hluboko ve středu mozku obsahuje fotočidlové buňky. Převažujícím názorem ovšem je, že tyto vlastnosti pouze charakterizují utajené schopnosti z dřívějších dob naší evoluce.

Podle vědeckého chápání evolučního vývoje šišinky mozkové tento orgán kdysi existoval jako neuspořádaný systém nervových vláken, umístěných na zevní straně stěny lebky. Tento systém se specializoval na zachycení změn světla, poskytujíc jeho nositeli více únikových možností v případě útoku predátorů. Toto chápání vidí šišinku mozkovou jako orgán s funkcemi podobnými očím, s tím rozdílem, že u šišinky se ukázala zajímavá naléhavost ustoupit do nitra lebky.

Nedávná hypotéza přednesená doktorem Davidem Kleinem, vedoucím neuroendokrinologie z Národního institutu péče o dítě a lidského vývoje (doktor Klein dostal v roce 1995 medaili G. J. Mendela od České akademie věd) tvrdí, že prvotní sítnice prováděly dvojí funkci - zachycení obrazu a produkci melatoninu. Klein věří, že druhá z funkcí postupně přešla na emancipovaný orgán šišinky mozkové, zatímco u ostatních savců bez logického vysvětlení pokračuje degenerace sítnice jako výrobny melatoninu.

I když se dnes považuje šišinka mozková za orgán dobrý k vylučování hormonů, je jisté, že má i důležitou fotosenzorickou funkci, tj. vědecky uznávaný tělesný proces.

Překvapivé je, že kdybychom odstranili obě oči, a anatomická část v přední části šišinky by byla vystavena světlu, tento orgán by stále mohl reagovat na podnět, podobně jako naše oči. Tato skutečnost vedla některé vědce k úvahám, zda není šišinka mozková víc, než jen zakrnělé oko. Co když mnohé z dosud nepochopených procesů mozku sídlí v tomto kónickém prostoru?

Okno do vyššího povědomí

Podle doktora Sérgio Felipe de Oliveira z univerzity v Sao Paulo v Brazílii zvýšení aktivity šišinky souvisí blízce s psychickou aktivitou, jako např. představivostí nebo meditací.

Kromě početných endogenních funkcí (kontrola hypothalamu a biologických rytmů a ochrana před volnými radikály) je šišinka mozková zodpovědná také za vylučování dimethyltryptaminu (DMT) známého jako „molekula duše". Uvolňování této molekuly je považováno za jeden z nejsilnějších halucinogenních neuropřevaděčů, jaký známe. Roste během spánku, v určitých meditačních stavech, během setkání se smrtí a také s užíváním halucinogenních rostlin.

Skeptikové zpochybňují platnost těchto domnělých epizod vyššího vědomí v jiných dimenzionálních úrovních a preferují názor, že tyto zkušenosti jsou pouhé chemicky vyvolané jevy v mozku, ovšem nemohou najít rozumné vysvětlení vztahu mezi uvolňováním DMT (a následným vytvářením obrazů v šišince) a zážitky ze setkání se smrtí.

Doktor Rick Strassman, který provádí důkladné studie účinků DMT u lidí, ale takovýto vztah uznává. Výzkumy tohoto druhu začínají k šišince mozkové přistupovat jako k něčemu víc, než jen zakrnělému oku, odsouzenému k výrobě hormonů, a považují ji za vrozené okno do jiných sfér existence.

Tento pohled na šišinku mozkovou není novinkou. Mluví se o ní ve védské tradici jako o šesté čakře, v hinduismu jí říkají Bráhmovo okno, staří Číňané ji nazývali nebeské oko (také třetí oko), taoisté ji znají jako palác niwan a filozof Descartes jí říkal „sídlo duše". Může tato malá šištička ukrytá ve středu mozku ztělesňovat potenciál k nahlížení do říší, které věda jednoduše nedokáže pochopit?

Article in English

intuícia

zdroj:www.velkaepocha.sk

Intuice: Smysl, který popírá fyzično

Albert Einstein. (Photos.com)

"Jedinou opravdovou cennou věcí je intuice." - Albert Einstein

"Šťastný; rozzlobený; šťastný… rozhodně šťastný". Se zařízením, sledujícím činnost mozku a po dvou krváceních do mozku, která zanechala zrakové centrum mozku vážně poškozené, se nezdálo, že by 52letý "pacient X", hádal výrazy tváře náhodně.

Byly mu ukázány fotografie tváří, vyjadřující strach, štěstí a jiné emoce, a on, přestože slepý, "vnímal" jejich výraz správně procentuálně mnohem častěji, než by se očekávalo od čistě náhodného hádání. Je tohle ‚zrakový' prostředek, ležící mimo oblast normálního vidění, dosud nerozpoznaný způsob vnímání?

Zejména dr. Alan Pegna z univerzity Nového Jižního Walesu v Austrálii a jeho výzkumný tým v Ženevě ve Švýcarsku byly ohromeni výsledky tohoto studia. Mozek pacienta X během sledování projevoval zřetelnou aktivitu v pravé hemisféře, která se jevila shodná, jako mozková aktivita osoby s nepoškozeným mozkem při stejné činnosti.

Pro mnoho vědců, kteří se věnují studiu lidského mozku, nedávná zkušenost s X nabízí vzrušující možnost zařadit k pěti dosud známým jeden smysl navíc. Pro jiné to není nic víc, než počátek vědeckého výzkumu již dobře známé schopnosti intuice.

Ačkoli se v průběhu posledního století tento jev setkal jen s malým vědeckým uznáním, myšlenka na existenci intuice získala během nedávných let hybnou sílu na poli neurofyziologie. Tato předpokládaná schopnost "vědět" věci, které se ještě neudály, vzdálené události nebo hrozící změny v bezprostředním prostředí, byla známa po tisíce let v podstatě u všech domorodých obyvatel osídlujících svět - navzdory dlouhodobému odmítavému postoji skeptických kruhů vědy.

Plody intuice. (Photos.com)

Zvýšená vnímavost nebo šestý smysl?

"Moře vyneslo na hladinu stovky lidských těl, ale není mezi nimi jediný mrtvý slon. Dokonce bychom tam nenalezli ani jedinou mrtvou kočku nebo zajíce… je velmi podivné, že nebyla zaznamenána žádná zvířecí úmrtí." Tato prohlášení vládního úředníka po asijském tsunami v roce 2004 na Srí Lance, zdá se, vyvolávají jisté zajímavé otázky.

Konkrétně - mají zvířata schopnost, ať tak či onak, vnímat hrozícího nebezpečí? Jak unikla tsunami? Pouze minuty před tím, než se moře dalo do pohybu a zdemolovalo až tři a půl kilometru země, zvířecí život se dal na zoufalý úprk k vysokým oblastem ostrova.

Zároveň, s jejich šedesáti tisíci lety života v kontaktu s přirozeným prostředím, domorodé kmeny v oblasti napodobovaly chování zvířat, a také prchaly k vyšším místům. Výsledek byl, že prakticky všichni domorodí obyvatelé krutý zásah vodního živlu přežili.

Ale jak si domorodí obyvatelé a zvířata povšimli hrozícího nebezpečí? Je rozumné předpokládat nebo možná dokonce tvrdit, že je to dílem intuice? Ale jak tento tajemný biologický mechanismus funguje?

Položit tuto otázku je jistě snadnější, než ji zodpovědět. Podle dohadů vyšetřovatelů domorodí ostrované za mnoho let nevědomě získali určité důležité zkušenosti. Například - cítili, jak otřásají zemí kroky divokých slonů spěchajících k vnitrozemí ostrova, a také  vnímali podivné chování delfínů a leguánů a divoké poletování ptáků. Tímto způsobem účinně zaregistrovali to, co nedokázaly naše důmyslné radary, které právě v den tsunami nefungovaly.

Podle článku v populární publikaci Věda (Science), vyšetřovatelé z Washingtonovy univerzity v St. Louis říkají, že klíč domorodců pro předvídání leží v oblasti mozku, zvané anterior cingulate, která se aktivuje v situacích, kdy v prostředí nastanou změny nepostřehnutelné pro vědomou mysl, ale zásadní pro přežití jedince.

(Photos.com)

Bude však velmi obtížné zodpovědět, jakým způsobem zvířata nebezpečí předvídají. Debbie Martyrová se věnuje programům pro zachování zvířat na ostrově Sumatra (jeden z ostrovů nejvíce zasažených tsunami). Podle jejího názoru "celou událost předcházelo chvění a také změny v tlaku vzduchu, které tak varovaly zvířata a přiměly je přemístit se  kamkoli, kde se cítila bezpečněji," a že "zejména divoká zvířata jsou extrémně citlivá… Mají extrémně dobrý sluch a pravděpodobně z dálky slyšela tuto záplavu, jak se přibližuje." To by mohlo představovat silný důkaz vnímavosti divoce žijících druhů na prakticky nevnímatelné podněty.

Nicméně mnoho vědců uvažuje, že v tomto případě, stejně jako u pacienta X, musí existovat jiný způsob, jak mohou životní formy vnímat své prostředí; odlišný od vnímání zvuků, chvění, vůně, obrazů nebo chuti. Je zdokumentováno, že ptáci a jiná zvířata opustila oblast před sopečnou erupcí. Stejně tak studie čínských biologů ukázaly, že několik minut před zemětřesením jsou psi, kočky a jiná domácí zvířata rozrušená a v některých případech dokonce neovladatelně vyli, štěkali a mňoukaly. Vyšetřovatelé popisují, že během těchto událostí hadi opouštějí svoje díry, ptáci poletují v klecích a krysy běhají jako šílené.

Spící schopnost

Počáteční experiment byl prostý: na jeden test bylo určeno čtyřicet dobrovolníků a jeden pár fotografů. Ředitel experimentu, Kanaďan Ronald Rensink, pomocný profesor vědy o počítačích a psychologie z Univerzity Britské Kolumbie, měl v úmyslu popsat příčiny automobilových nehod v případech, kdy řidič, který způsobil kolizi, neviděl auto, do něhož narazil. Jeho studie byla vydána v časopise "Psychologická věda" (Psychological Science).

Na začátku byla dobrovolníkům ukázána fotografie silnice, která se v určitém intervalu obnovovala totožným obrazem. V náhodných intervalech byl obnovený obraz upraven tak, že se některé předměty odstranily, změnily nebo přidaly. Zjistilo se, že tyto změny bylo obtížné postřehnout, a to i v případě, že šlo o změny velké.

Test vyžadoval, aby dotyční stiskli bzučák právě ve chvíli, kdy zaregistrují změny ve sledu obrazů. Velké překvapení pro experiment nastalo, když se několik dobrovolníků ptalo Rensinka, jestli musí stisknout bzučák pouze ve chvíli, kdy skutečně viděli změnu, nebo jestli mají stisknout v momentu, kdy tuší, že změna přijde.

Zkoumání se pak drasticky změnilo a Rensink si všiml, že nejenže si většina dobrovolníků uvědomovala přesný moment, kdy se objevila změna, ale že jedna třetina z nich reagovala bezprostředně před tím, než ke změně došlo.

Tyto studie se jeví jako důkazy, že intuice by dost dobře mohla být nevědomá cesta k odhalení nepatrných změn v prostředí, schopnost registrovat podněty, které je nemožné odhalit naší vědeckou technologií. Úžasný a užitečný skrytý šestý smysl, který spal po léta lidské technologické evoluce.

Když badatel z Amsterdamské univerzity v Holandsku Ap Dijksterhuis na jednom experimentu sledoval, že výsledky vždy dopadají lépe, když o těžkých rozhodnutích příliš moc nepřemýšlíme vědomou myslí, ale odpočíváme, uklidníme se a "vyspíme se na to", došel k závěru, že "v nějakém bodě naší evoluce jsme začali dělat rozhodnutí vědomě, a moc nám to nejde. Měli bychom se učit přenechat ty komplikované věci k řešení našemu podvědomí."

Zdroj: http://en.epochtimes.com/news/7-2-9/51087.html

zvuk-svetlo=?

Vědci studují zvukem vyvolaný světelný klam. Každý člověk nevnímá svět stejně

Ilustr. foto. (Vasiliy Yakobchuk /Photos.com)

Podle posledních výzkumů britských vědců je studován jev označovaný jako „zvukem vyvolaný světelný klam“.

Ten se objevuje v situaci, kdy je lidský mozek vystaven záblesku světla následovaném dvěma krátkými pípnutími. Někteří lidé vidí druhý, falešný záblesk, místo toho, aby slyšeli pípnutí.

Podlehnutí tomuto klamu přitom závisí na anatomii mozku konkrétního jedince.

„Někteří lidé, které jsme v rámci našeho výzkumu zkoumali, viděli falešný záblesk vždy, u některých se tento klam neprojevil nikdy,“ řekl pro stránky LiveScience spoluautor výzkumu Benjamin de Haas.

Vědci z University College London při pokusu snímali mozky celkem dvaceti devíti dobrovolníků pomocí magnetické rezonance.

V průměru se u dobrovolníků iluze vjemu druhého záblesku vyskytovala v 62 %, rozdíl mezi jednotlivými účastníky se však pohyboval v rozmezí 2 – 100 %. Z výzkumu vyplývá, že iluzi druhého záblesku si snáze vytvářeli lidé s menším zrakovým centrem v mozku.

„Když se oba díváme na tu stejnou věc, předpokládali bychom, že naše vjemy budou identické,“ říká pro LiveScience de Haas. „Výsledky naší práce ukazují, že to není tak úplně pravda – někdy to, co vnímáte, závisí na individuální anatomii vašeho mozku.“

Iluze naznačuje, že mozek se snaží o senzorickou kompenzaci nejasných vizuálních informací, nejvíce v situaci, kdy se vizuální vjemy odehrávají velmi rychle.

„Podle naší hypotézy má s řešením podobných hraničních vjemů potíže mozek, který má menší centrum zraku s menším počtem neuronů. Je to podobné jako třeba u videokamery. Ta s menším počtem megapixelů vám ve výsledku dá obraz s nižší kvalitou,“ dodává pro LiveScience de Haas.

Mozek s menším zrakovým centrem může problematickou informaci převést na sluchový vjem, jelikož pohybující se objekty jsou často doprovázeny zvukem.

Rozdílná anatomie mozku nicméně vysvětluje jen čtvrtinu z celkového počtu osob rozdílně vnímajících podněty a není jasné, zda mají tyto rozdíly vliv také na vnímání jiných audiovizuálních klamů.

„Zrak se nám jeví jako nejpřirozenější, objektivní a bezprostřední způsob naší reflexe světa, nicméně si neuvědomujeme, že může být ovlivňován celou řadou různých faktorů: sluchem, anatomií konkrétního mozku a kdo ví čím ještě,“ doplňuje de Haas.

Výsledky výzkumu byly publikovány 24. října na internetu ve Sborníku Královské společnosti B.

 

Přeložil Radovan Bartošek; Editoval Milan Kajínek

 

zdroj: www.velkaepocha.sk

20.06.13   Anonym

Většina lidí předpokládá, že naše vzpomínky musí existovat někde uvnitř hlavy. Pokud ovšem paměť nebydlí v mozku, kde se nachází? Sheldrake má za to, že všechny organizmy patří do vlastního typu tvarové rezonance, což má být pole jak kolem, tak uvnitř organizmu, které mu dává instrukce a tvar. Morfogenetický přístup v biologii je alternativou k převažujícímu redukcionizmu a mechanistickému přístupu a vidí organizmy jako úzce spojené s odpovídajícím polem a hromadící se pamětí, kterou živočišný druh, jako celek, zažil v minulosti. Přesto jsou tato pole čím dál charakterističtější a utvářejí pole uvnitř polí, kdy každá mysl a dokonce všechny orgány mají vlastní rezonanci a jedinečnou historii a na základě minulých zážitků stabilizují organizmus. „Klíčovým pojetím morfické rezonance je, že podobné věci ovlivňují zase podobné věci napříč prostorem a časem,“ píše Sheldrake.


Většina lidí předpokládá, že své vzpomínky nosíme uschovány „někde uvnitř hlavy“. Ale vědci ani po desítkách let výzkumu nejsou schopni vysvětlit, proč neexistuje žádná část mozku, která by měla na starosti jejich ukládání. Je možné, aby naše vzpomínky ve skutečnosti přebývaly kdesi v prostoru, mimo naši fyzickou konstrukci? Biolog, publicista a výzkumník, Dr. Rupert Sheldrake, poznamenává, že hledání mysli se vydalo dvěma různými směry. Zatímco většina vědců hledá cosi uvnitř lebky, on se dívá mimo ni. PodleDr. Sheldrake, jenž na toto téma napsal řadu knih a vědeckých článků, paměť nesídlí v žádné z oblastí velkého mozku, nýbrž v poli, které mozek obklopuje a prostupuje jím.

Samotný mozek pracuje jen jako dekodér přílivu informací vytvářených interakcí člověka s okolím. Sheldrake ve studii nazvané „Mind, Memory, and Archetype Morphic Resonance and the Collective Unconscious“ (Mysl, paměť a archetypy morfické rezonance a kolektivního nevědomí) uveřejněné v odborném časopise Psychological Perspectives přirovnává mozek k televizoru, aby vysvětlil, jak vzájemně spolupracuje mysl a mozek. „Když vám upravím televizor tak, abyste nemohli přijímat určité kanály nebo jej „přivedu do afázie“ tím, že odstavím část, která má na starosti tvorbu zvuku, abyste se sice mohli dívat, ale neslyšeli zvuk, nedokazuje to, že zvuk či obraz jsou uloženy kdesi uvnitř televizoru. Jen to ukáže, že jsem zasáhl do systému tak, abyste nemohli zachytit správný signál. Stejně tak ani ztráta paměti v důsledku poškození mozku nedokazuje, že paměť je uložena uvnitř mozku.


Ve skutečnosti je většina ztrát paměti dočasná: například amnézie po otřesu mozku. … Opětovné získání paměti lze konvenčními teoriemi velmi těžko vysvětlit: pokud by totiž vzpomínky byly zničeny v důsledku poškození části paměťové tkáně, pak by se neměly znovu vracet. A přesto tomu tak je.“ Sheldrake při vyvracení názoru, že paměť je obsažena v mozku, hovoří o klíčových pokusech, o nichž se domnívá, že byly špatně vyloženy. Při těchto experimentech si pacienti jasně vybavili scény z minulosti poté, když se jim elektricky stimulovaly jisté části velkého mozku. Vědci pak došli k závěru, že stimulované oblasti logicky musí obsahovat paměť. Sheldrake ale nabízí rozdílný pohled, opět s použitím analogie s televizí: „... kdybych stimuloval ladící obvod vašeho přijímače a ten přeskočil na jiný kanál, nedokázalo by to, že informace byla uložena uvnitř ladícího obvodu,“ píše badatel.



Morfogenetická pole

Většina lidí předpokládá, že naše vzpomínky musí existovat někde uvnitř hlavy. Pokud ovšem paměť nebydlí v mozku, kde se nachází? Sheldrake má za to, že všechny organizmy patří do vlastního typu tvarové rezonance, což má být pole jak kolem, tak uvnitř organizmu, které mu dává instrukce a tvar. Morfogenetický přístup v biologii je alternativou k převažujícímu redukcionizmu a mechanistickému přístupu a vidí organizmy jako úzce spojené s odpovídajícím polem a hromadící se pamětí, kterou živočišný druh, jako celek, zažil v minulosti. Přesto jsou tato pole čím dál charakterističtější a utvářejí pole uvnitř polí, kdy každá mysl a dokonce všechny orgány mají vlastní rezonanci a jedinečnou historii a na základě minulých zážitků stabilizují organizmus. „Klíčovým pojetím morfické rezonance je, že podobné věci ovlivňují zase podobné věci napříč prostorem a časem,“ píše Sheldrake.

Mnozí neurofyzici přesto trvají na ještě hlubším zkoumání velkého mozku, kde pátrají po paměti. Jedním ze známějších vědců byl Karl Spencer Lashley, který už ve čtyřicátých letech demonstroval, že poté, když kryse odňal padesát procent mozku, zvíře stále znalo triky, kterým je naučil. Zajímavý je fakt, že nezáleží na tom, kterou půlku mozku odstraníte. Ať už to byla pravá či levá hemisféra, hlodavci dokázali provádět naučené kousky stejně úspěšně. Jiní badatelé následně dospěli ke stejným závěrům i u jiných živočichů.



Představ si to...

Holografická teorie zrozená z pokusů Lashleye a dalších má za to, že paměť nesídlí v žádné konkrétní oblasti velkého mozku, nýbrž v jeho celku. Jinými slovy – paměť je stejně jako holografický obraz uložena po celém mozku. Neurologové ovšem také objevili, že mozek není neměnná entita, ale dynamická synaptická hmota, která se neustále mění. Všechny chemické a buněčné látky vzájemně reagují a neustále mění pozici. Na rozdíl od počítačového disku, který má stálý, neměnný formát a který vždy vyplivne v minulosti nahranou stejnou informaci, jak se dá očekávat, je těžké tvrdit, že se informace v neustále se měnícím mozku dá někam umístit a později zase vyvolat. Při dlouho usazené víře, že všechny naše myšlenky jsou ukryty kdesi v hlavě, může být idea, že by naše paměť mohla být ovlivněna odněkud zvenčí našeho mozku, určitě poněkud matoucí. Sheldrake v článku „Staring Experiments“ (Pokusy s upřeným pohledem) píše: „... při čtení této stránky vám světelné paprsky ze stránky procházejí do očí, kde na sítnici vytvoří zrcadlový obraz.

Ten je pak detekován buňkami citlivými na světlo. Nervové impulzy procházející optickými nervy následně vedou k složitým elektrochemickým pochodům v mozku. To všechno je detailně prozkoumáno neurofyziologickými technikami. A teď to přijde: nějak si vybavíte obraz stránky. Zažijete ji mimo sebe, před vlastní tváří. Z hlediska konvenční vědy je to iluzorní zážitek. Ve skutečnosti by tento obraz měl být ve vašem nitru, stejně jako zbytek celé duševní činnosti.“ Pátrání po sídle paměti zpochybňuje tradiční biologické chápání problému a badatelé, jako Sheldrake, se domnívají, že paměť ve skutečnosti sídlí v prostorové dimenzi, kterou nelze pozorovat.

Tato idea souhlasí s primárními představami principu myšlení, jako je Jungovo „kolektivní nevědomí“ či taoistický způsob uvažování, který lidskou mysl a duševno vidí jako odvozeniny různých zdrojů nacházejících se jak uvnitř tak mimo tělo, a to včetně energetických vlivů několika různých orgánů (samozřejmě s výjimkou mozku). Z tohoto pohledu se mozek nechová ani jako„úložiště“ či samotná mysl, ale pouze jako fyzické propojení (interface) nezbytné k propojení jedince s jeho morfickým polem.


(c)2013 Zveřejněno ve spolupráci s "WM Magazínem"

zdroj: www.matrix-2001.cz